Proč projekt vznikl

.....protože složenky a účty se platit musí, nemají pochopení, že se člověk nachází v těžké životní situaci.

......protože já osobně si myslím, že někdy jde jen o to, podívat se na věci jiným úhlem pohledu. Vždyť i mě kdysi někdo tu šanci dal.

Dlouze jsem přemýšlela, jaká moudra bych zde měla napsat. Jak je to těžké. Jak nikdo nepomůže.... Ale já tohle napsat nemůžu. Těžké to je a vždy bude, ale ten úsměv mého malého, nebo pohled do očí, nebo když mě na vteřinu obejme kolem krku, stojí za to. A psát, že mi nikdo nepomůže, by dokonce byla úplná lež. Já mám to štěstí, že moje maminka se vzdala svého poklidného života v důchodu a stala se z ní babička na plný úvazek. Že můj bratr nedělá rozdíly a chová se k obou svým synovcům stejně a dokonce je schopný si je čas od času na celých 24hodin vzít k sobě. Ano, 3x za noc jedou na hranolky, ale kdo by řešil takové maličkosti, když Vám je druhý den vrátí šťastné a usměvavé.

Když byla mému synovi ve 3 letech diagnostikovaná porucha autistického spektra, dostala jsem informace i o tom, že můžu začít "vyběhávat" nějaké příspěvky. Já jsem v tomhle dost nepraktická, ale přeci jen, tady šlo o to, abychom měli peníze a já tedy mohla pokrýt tu potřebu být s mým synem a zároveň mít z čeho zaplatit domácnost. A tehdy jsem dostala obrovskou životní lekci. Lékařská zpráva byla datovaná na měsíc Listopad. Já se na úřady odvážila v březnu následujícího roku. Poctivě jsem vystála fronty, vyplnila formuláře, měla všechny dokumenty, doma zajištěné hlídání mou maminkou. A když jsem přišla na řadu, paní na úřadu si vše prostudovala a oznámila mi větu, na kterou nikdy nezapomenu: "Ale on není postižený ještě ani rok." Nechápala jsem. Nerozuměla jsem. Jak není postižený ještě ani rok - on se s tím narodil a teď v listopadu 2013 jsme zjistili diagnosu. Omyl, velký omyl - pro úřady dle lékařské zprávy nebyl postižený ještě ani rok, a tak jsem se dozvěděla, že mou žádost sice přijmout můžou, ale rovnou mi říkají, že se jí zabývat nebudou. Odešla jsem. Brečela jsem. A doma mi došlo, že jestli se někdo může postarat o peníze, jsem a budu to vždy jen já.

A věci nabraly rychlý spád. Nejdřív moje maminka. Požádala jsem jí, ať se ke mě nastěhuje. A tím jsem se já uklidnila - můj malý bude mít vždy tu nejlepší péči, když já u něj nebudu. Následovala obrovská životní náhoda a šance. Dostala jsem nabídku na spolupráci, kde jsem měla možnost si s druhou stranou nastavit práci dle svých časových možností. A co ty příspěvky od státu? Mám je? Ne - nemám. Já už neměla odvahu tam znovu jít, po roce, až tehdy, kdy bude můj syn postižený alespoň rok, dle "nějakých" tabulek.

A tak jsem rozhodla. Když chci začít vytvářet pracovní pozice pro osoby PAS či AS, proč bych stejné podmínky nemohla nabídnout i jejich rodičům?