Proč tento projekt vznikl?

Pojďme si na rovinu říct, že pokud jste rodiče, nebo příbuzní osoby s PAS či AS, víte, že život Váš i Vašeho okolí se prostě bude odvíjet trochu jinak. Jinak, než co se považuje za běžný standard. Děti vyrostou, najdou si ideálně dobře placené místo, ožení se, vdají se a mají pohádkový život. Tak takhle to opravdu nefunguje ani u osob bez PAS či AS, natož, když tuto diagnosu máte. A protože já jsem tím rodičem, který má syna s diagnosou apergerův syndrom, přemýšlím, jak mu v životě pomoc.

Položila jsem si otázku: "Co pro něj můžu udělat?". A odpověď byla: "Chci mu zajistit takové životní prostředí, aby ho ostatní dokázali přijmout i s jeho diagnózou a on mohl zcela plnohodnotně žít.". Ale jak to udělat? Jak zajistit, aby, až dospěje, mohl někde pracovat? Ptáte se proč by nemohl? No, protože mu vadí zvuky. Zvuk zářivek (drží si rukama ouška). Když se cítí nekomfortně začne plakat (aniž bych já vůbec tušila, co bylo spouštěčem jeho nekomfortního pocitu = nevím, jak mu pomoci). Někdy je lehce agresivní - hlavně v prostředí, kde je spousta lidí, šum, hluk. A když se chce uklidnit, sedne si na bobeček a počítá do deseti.

A teď si představte, že ve 20 letech půjde na pohovor na své první zaměstnání. Zvládne se nahlásit na recepci? A pokud ano, projde turniketem nebo otáčivými dveřmi do budovy? Jak se bude chovat, až si ho někdo v zasedačce posadí proti sobě? A i kdyby tímhle vším prošel a svou první práci dostal, co se stane, když kolegyně vedle u stolu bude mluvit moc nahlas? Nebo, když ho bude rušit už jen ten zvuk zářivek? Vyřeší to sluchátka? Nevyřeší, on je na svých uších nesnese.

Co by mu tedy pomohlo? Kdyby mohl to, v čem je dobrý, dělat z domova. Pomohlo by mu, kdyby na pohovor nemusel nikam jet, ale mohl by si s někým popovídat v prostředí, které je jemu blízké. Pomohlo by mu, kdybych třeba u jeho prvního pracovního pohovoru byla s ním. A tím vznikla celá tato myšlenka a celý tento projekt. Zkusím tohle prostředí vytvořit.